Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí.

„Písmo svaté k nám neustále hovoří o účinné pomoci bližnímu a konfrontuje nás se spoluodpovědností, která má obsáhnout všechny lidi. Tento požadavek se nezastavuje na prahu vlastní rodiny ani národa nebo státu. Zahrnuje celé lidstvo, takže žádný člověk nemůže být neúčastným nebo lhostejným k osudu ji­ného člena lidské rodiny. Nikdo nemůže tvrdit, že není odpo­vědný za osud svého bratra (srov. Gn 4,9; Lk 10,20-37; Mt 25,31-46), Právě pozorná a laskavá péče o bližního v nouzi, dnes usnadněná i novými komunikačními prostředky, které lidi vzájemně přiblížily, je zvláště důležitá pro hledání jiných možností řešení mezinárodních konfliktů, než je válka. Dá se snadno tvrdit, že strašlivé násilí a prostředky ničení, k nimž mají přístup i střední a malé mocnosti, a stále těsnější vzájemné vztahy mezi národy celé země ztěžují nebo prak­ticky znemožňují omezení účinků konfliktu.

52. Papež Benedikt XV. a jeho nástupci jasně rozpoznali toto nebezpečí. My sami jsme u příležitosti nedávné dramatické války v Perském zálivu opakovali výzvu: "Nikdy ví­ce válku!!! Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí. válku, která za­nechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a ztěžuje sprave­dlivé řešení problémů, které ji vyvolaly! Stejně jako v jed­notlivých státech konečně nadešel čas, kdy na místo osobní msty a odplaty nastoupila vláda zákona, je nyní naléhavě nutné, aby se podobný pokrok uskutečnil i v mezinárodním společenství národů. Nesmíme nikdy zapomínat, že válka má vždy reálné a závažné příčiny: utrpěné bezpráví, maření oprávněných snah, bídu a vykořisťování zoufalých mas lidí, kteří nevidí reálnou možnost zlepšení své situace pokojnou cestou.

Proto zní jiné jméno míru rozvoj.Stejně jako existuje společná odpovědnost za to, zabránit válce, existuje i společ­ná odpovědnost za to, podporovat rozvoj. Stejně jako je na národní úrovni možné a nutné budovat sociální hospodářství, které orientuje fungování trhu na obecné blaho, je nut­no přijmout vhodná opatření i na mezinárodní úrovni. Je te­dy zapotřebí velkého úsilí o vzájemné porozumění, o vzájem­né poznání a o zvýšení citlivosti svědomí. To je ta vytoužená kultura, díky níž roste důvěra v lidskou výkonnost chudého, a tím i v jeho schopnost zlepšit svou situaci prací, respektive přispět k hospodářské prosperitě. K tomu je však chudému - ať jednotlivci nebo národu - třeba nabídnout skutečně při­jatelné podmínky. Vytvořit takové podmínky je úkolem ce­losvětové spolupráce pro rozvoj. Znamená to rovněž zříci se pozic zaručujících zisk a moc, jimiž hospodářství průmyslo­vých států disponuje k vlastnímu prospěchu.

Může to s sebou nést zásadní změny zavedeného životní­ho stylu, aby se zabránilo plýtvání přírodními a lidskými zdroji a aby bylo všem národům a lidem země umožněno v dostatečné míře se na nich podíIet. K tomu se ovšem musí pojit i využívání nových materiálních a duchovních statků jako plodů práce a kultury dnešních okrajových národů, aby se tak dospělo ke globálnímu obohacení rodiny národů.

( Z encykliky Jana Pavla II. „K stému výročí encykliky Rerum novarum“ z 1. května 1991, str. 66-68)

Připravil Dr. O. Tuleškov